Máte v rukou knihu, která
prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší
novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím
budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a
hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi,
jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých
let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zemřelé
teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden
lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu
neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v
nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny
neuhasitelným optimismem. Podnikatel, ekonom, politik, novinář a
spisovatel. Vystudoval práva v Praze (studia byla přerušena epizodou
v zákopech první světové války). 

Jeho činnost v nově vzniklé
republice i později byla přepestrá – od práce v novinách
(Československý deník,Tribuna, Přítomnost, Lidové noviny, České slovo) přes
pokusy o literární kariéru až po aktivity národohospodářské (tajemník
zemědělské komory,profesor na obchodní akademii v Olomouci, vydavatel
Hospodářské ročenky Českého slova), podnikatelsko-manažerské (generální
sekretář, později generální ředitel ČKD, majitel až do Února
prosperující Továrny kuchyňských zařízení) a politické (autor poválečného
hospodářského programu národně socialistické strany). Od roku 1946
až do svého zatčení byl členem Ústřední plánovací komise.

Zatčení se uskutečnilo v roce
1949, kdy byl obviněn a o půl roku později odsouzen v procesu s
Miladou Horákovou. Jiří Hejda dostal doživotí, prošel Ruzyní, Pankrácí,
Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi a amnestován byl až roku 1962. Ve
vězení skládal sonety, jež se učil nazpaměť. Po propuštění se
rozpomněl na své literární ambice, čemuž vděčíme také za vznik této
knihy.