Jeníčkův Beroun - kalendář

Výrobce: Machart s. r. o.
Autor: Město Beroun
Autor fotografií: Jiří Jeníček
Cena:
269,00Kč

Bez daně: 222,31Kč
Množství: - +
   - NEBO -   

Pozor!!!

U kalendáře je zláštní ceník dopravy. Bude zasílán prostřednictvím přepravní společnosti GLS. Cena za tuto službu bude v případě předplatby 150Kč a v případě dobírky 200Kč.
 

Pro rok 2021 vydává město Beroun velkoformátový kalendář s názvem „Jeníčkův Beroun“, který představuje reprezentativní výběr fotografií významného berounského rodáka Jiřího Jeníčka. Autor vytvořil tento soubor fotografií v roce 1943 a je na něm unikátním způsobem zachycena tvář města, jak ji dnes už možná neznáme...

JIŘÍ JENÍČEK se narodil v rodině hostinského 8. března 1895 v Berouně, kde prožil své dětství a školní léta a kde vznikají jeho první fotografické pokusy. V mládí hrál na housle a na klavír, po maturitě na pražském gymnáziu studoval na Univerzitě Karlově jako mimořádný posluchač dějiny a estetiku hudby. Jeho studia přerušila první světová válka, kterou prožil na italské frontě. Po skončení války již z finančních důvodů nemohl pokračovat ve studiích, a tak se rozhodl stát se vojákem z povolání. V této době se začíná intenzivně zabývat fotografií.

Sloužil na Slovensku, kde po přečtení prvního amatérského fotografického časopisu se mu objevil nový svět. Začal intenzivně studovat veškerou dostupnou literaturu o fotografii. Pokrok byl tak značný, že byl přijat za řádného člena Svazu výtvarných umělců Mánes. V těchto letech až do r. 1938 publikuje mnoho článků v odborných fotografických časopisech a vydává odborné knihy. Byl velmi aktivní jako teoretik, snažil se seznamovat tuzemskou scénu s novými trendy, kritizoval tradicionalismus.

Svou pozornost věnoval doposud opomíjené armádní tématice, a tak vznikly fotografické knihy „Československá armáda“, „Vojáci v horách“ a reprezentativní publikace s doprovodným slovem prezidenta Edvarda Beneše a vojenských velitelů „20 let čs. armády v osvobozeném státě“.

Později ve vedení zpravodajského a dokumentárního oddělení vojenského filmu natáčí řadu instruktážních filmů např. „Naši vojáci“, „Péče o koně“ a další. Stal se v tomto směru průkopníkem. Za film Československá armáda s hudbou E. F. Buriana dostal státní cenu.

V roce 1947 vydal fotografickou knihu „Chrám sv. Víta v obrazech” a odborné teoretické publikace „Fotografie jako zření světa a života” a „Úvahy o fotografii”. O rok později mu vyšla kniha „Praha jasem okřídlená” s předmluvou od Jaroslava Seiferta. Svou publicistickou činností upomínal na velká jména historie české fotografie. Nezapomněl však ani na svůj rodný Beroun, kde pomáhal Klubu fotografů amatérů a účastnil se některých výstav.

Koncem čtyřicátých let odešel Jeníček do penze a přestěhoval se na venkov. Při stěhování były nešťastnou náhodou téměř všechny jeho negativy 6x6 zničeny. Zanedlouho potom zemřela jeho manželka. Byla to pro něj velká ztráta a roztrpčen odložil na více než pět let fotografický přístroj. Ale i tuto krizi překonal. Druhý sňatek mu umožnil návrat do Prahy, opatřil si nový fotoaparát, maloformátovou Exaktu a dal se znovu ve svých šedesáti letech s mladistvým elánem do prace. Bohužel ne nadlouho. Jeho srdce dotlouklo po náhlé srdeční příhodě 22. února 1963 v Praze.

I když se Jiří Jeníček podílel svou účastí na čtyřiceti výstavách včetně zahraničních, tak se za svého života nedočkal autorské výstavy. Zaslouženého ocenění v podobě první komorní samostatné výstavy se mu dostalo až v srpnu 2001 v Galerii Josefa Sudka. Od roku 2003 nese jeho jméno berounská výstavní síň v prostorách Pražské brány.

O fotografiích Jiřího Jeníčka:

PRO SVÉ MĚSTO. Za nacistické okupace, kdy nejeden mistr naší fotografie pilně publikoval, se Jiří Jeníček odmlčel. Jako voják z povolání odešel k prvnímu říjnu 1939 do výslužby a válku prožil v ústraní. Fotografovat ale nepřestal. Během této doby dosáhl dokonalosti v místopisné a krajinářské fotografii. Mimo jiné v roce 1943 nafotil soubor 84 fotografií rodného Berouna a jeho okolí, který věnoval svému městu. Veřejně začal fotografovat až o květnovém povstání 1945. Společně s fotografem a publicistou Erichem Einhornem pak sestavili v následujícím roce výstavu „Pražské povstání”, kterou v Praze navštívilo padesát tisíc návštěvníků.

ZRCADLÍCÍ SE OBRAZY. V Jeníčkově tvorbě nalezneme mimo záběrů městského dění i krajinářské snímky, ve kterých výrazně uplatňuje zrcadlící se obrazy na vodní hladině. Jeho fotografie zachycují všední krásu. „Fotografovat neznamená hledat naleziště motivů, spoléhající se na náhodu, ale uvědoměle vnímat a přemýšlet. Fotografie si váží víc pojmovosti, než malebnosti a víc než po kráse touží zprostředkovávat poznání. Teprve fotografie mající myšlenku, téma i námět, je nejen hodnotná, ale i schopna uchvacovat duševnost,“ píše Jeníček ve své publikaci Fotografie jako zření světa a života.

ČISTÁ FOTOGRAFIE. Jiří Jeníček byl zastáncem takzvané čisté fotografie, odmítal proto jakoukoli manipulaci s negativem nebo aranžování snímku. Teorii aktualizované fotografie oficiálně představil v roce 1934. Fotografie je v tomto smyslu slova finální fází procesu uvažování, jejím námětem je sama skutečnost, která je jejím prostřednictvím prezentována ve své pravdivé a nemanipulované podobě. Povinností fotografie je vyjadřovat se k problematice současného života.

FOTOGRAF REŽISÉR. Jiří Jeníček prosazoval režii ve fotografii, neboť podle něj je režie jednou ze základních složek výtvarné fotografie – činí fotografa autorem, znamená pro fotografii tvorbu. Znamená nezávislost, svobodu kompozice, vůli k práci. Vylučuje náhodu, a proto znamená program, který je podmínkou kvalitní fotografie. Tyto názory ho pak načas odvedly k filmu a z fotografa amatéra se stal filmař, což vlastně znamenalo přechod k profesionalismu. Druhá světová válka ale učinila jeho filmovému období konec. Vrátil se zase k výtvarné fotografii, krajinám, k rodnému Berounu i své milované Praze, monumentální, všední i idylické.

UČITEL, RÁDCE, PŘÍTEL. „Jiří Jeníček nám mladým byl vždy chápavým učitelem, rádcem i přítelem. Získal si naše srdce, nejen mé, ale i mých vrstevníků, i když byl o patnáct let starší. V době vojenské služby a mobilizace mi byl přímým i nepřímým velitelem. Jakožto civilní i armádní fotograf si vážil, tak jako málokdo, amatérské fotografie. Pochopil její význam pro současnou i budoucí fotografii. Neměl rád lidi, kteří když neuspěli v jiném oboru, vrhli se na focení a použili ho jako holku pro všechno. Je škoda, že dílo Jiřího Jeníčka nebylo, jak se patří oceněno ani pochopeno,“ vyznal se ve svých vzpomínkách český fotograf a redaktor Václav Jírů.

ZASE DOMA. Ve 40. letech přichází Jeníček na chuť kinofilmovému přístroji, s nímž zachycuje Pražany a pražské uličky i svůj rodný kraj Berounsko. Fotografoval berounské památky, zákoutí, uličky a opuštěná místa a jen výjimečně se objevila postava. Věnoval se také plastice, kterou nacházel na místních náhrobcích, domech, kostelech i náměstí. Pořídil fotografické reprodukce obrazů významných berounských osobností ze sbírek muzea v jeho rodišti. Svou pozornost obracel i na krajinu kolem Berouna a povodí řeky Berounky, kde v záběrech uplatňoval geometricky působivé tvary a plastické osvětlení.

FOTOGRAF BÁSNÍK. „Jiří Jeníček patřil k těm, které bychom v oboru literatury označili jako básníky, jež obsah vyplňují slovem rytmu a lehkosti,“ napsal o něm básník Jaroslav Seifert. V Jeníčkově rodišti ale bylo dlouho dílo tohoto filmaře, fotografa, teoretika, polemika a propagátora moderní vizuální kultury nedoceněno. Jen berounští fotoamatéři krátce po Jeníčkově smrti pochopili jeho význam a byli zakladateli mapové fotosoutěže, která trvala několik let a nesla jeho jméno. Město Beroun pak u příležitosti 40. výročí fotografova úmrtí po něm pojmenovalo prostory Pražské brány, které nesou název Výstavní síň Jiřího Jeníčka.

SNÍMKY JAKO ROZHOVOR. „Lokální omezení v tématu Jiřího Jeníčka nejenom nikterak netísní, nýbrž naopak cítíme, jak se k zemi, k níž patří, hlásí. Mnoho fotografů se snaží místní určení svých snímků zastřít, anonymizovat. Jeníček je naplno vyjadřuje jako své osobní vyznání. Není to snad ani tolik patrno z popisu prostředí jako spíše z nálady, atmosféry, rysu lyričnosti, zasnění, ze zvláštní melodičnosti a celkové poetičnosti. Jeho snímky jsou okouzleným rozhovorem s městem a zemí, které má rád a v nichž žije,“ hodnotí Jeníčkovy fotografie jeho žačka Anna Fárová v monografii, která vyšla rok před jeho náhlým úmrtím.

RESPEKT K ARCHITEKTUŘE. Jeníček často upíral svou pozornost k architektuře. On sám v publikaci „Úvahy o fotografii“ uvádí, jak se s architekturou sblížit, aby vytvořený snímek vypovídal něco nového. „Fotograf musí architekturu respektovat jako historický fakt a tak k ní i přistupovat. Seznámit se s ní co nejdůkladněji, nejdůvěrněji a zajímat se nejen o minulost, ale i o přítomnost. Teprve poté je fotograf schopen logického soudu a nazírání.“ Jiří Jeníček dokončuje radou, že nejlépe se fotografuje exteriér při slunečním světle a interiér v rozptýleném. Proto z hlediska aktivity světelných tvarů musíme architekturu neustále pozorovat.

VĚČNÝ AMATÉR. Většině Jeníčkových fotografií předcházelo pečlivé studium. Jsou technicky dobře zvládnuté, mají jasnou a přesně vystavěnou kompozici, dobře rozvržené světlo, jasně dané jádro, snaží se o jistou míru originality. Přesto sám sebe považoval za věčného amatéra: „Dosud nedovedeme tak dobře fotograficky vidět, natož myslet a cítit, proto se v oblasti fotografie pohybujeme zatím nejistě. Nestačí se jen fotograficky dívat, aby vzniklo dobré dílo, ale i fotograficky myslet.“ Fotografované objekty se snažil zachytit pro sebe sama, v jejich nearanžované skutečnosti, ale zároveň tak, aby była odhalena jejich druhá „skrytá tvář”, pro kterou si je vlastně zvolil.

VZPOMÍNKA. „Ve svých fotografiích ukazuje Jeníček nadání vidět věci kolem sebe. V jeho záběrech se projevuje i výtvarný cit, který ho zavedl mezi naše přední fotografy. Vážil jsem si ho nejen jako člověka, ale i jako autora teoretických publikací. Právě v době, kdy se česká fotografie vzpamatovávala z pohromy války, napsal učebnici, v níž spojuje úvahy o poslání fotografie a estetice „Úvahy o fotografii“ a knihu zahrnující částečně dějiny české a výtvarné fotografie „Fotografie jako zření světa a života“,“ zavzpomínal na něj dlouholetý přítel Jan Lauschman, jedna z nejvýraznějších postav předválečné české amatérské fotografie.

STEJNÝ OBJEKT, JINÝ POHLED. Jiří Jeníček nepotřeboval  ke svému fotografování cestovat a hledat nepoznané, ba právě naopak. Monotématičnost mu pomáhala cestovat do hloubek svého citu a stávat se tak objevitelem i průzkumníkem v čase. V čase, který proměňoval a vytvářel novou atmosféru záběru. Byl trpělivým čekatelem na spojení tématu s jeho představou, aby mohl vytvořit nekonečně mnoho variací, aniž by měnil místo fotografování. „Nepotřeboval jsem nalézat nové a nové prostředí, ale pouze čas, který proměňoval danou skutečnost,“ komentoval svůj přístup k fotografování.

 

Knihy
Výrobce Machart s.r.o.
Formát 420 x 580mm
Rozsah 12 vnitřních stran
Obálka
Vazba
ISBN
Datum vydání 2019
Pořadí vydání

Napsat recenzi


Vaše jméno a příjmení:


Vaše recenze: Poznámka: HTML tagy nebudou převedeny!

Hodnocení: Nejhorší           Nejlepší

Opište prosím kód z obrázku do pole níže: