Sokotra - ostrov dračí krve a temných jeskyní

Unikátní, poutavý a fotograficky bohatě ilustrovaný cestopis odkrývá čtenáři taje izolovaného souostroví v severozápadní části Indického oceánu, kam noha Evropana nevstupuje příliš často. Zatímco většina návštěvníků Sokotry obdivuje její endemickou přírodu na povrchu, cestovatel Michal Hejna se spolu se svými kolegy Markétou Jakovenko a Martinem Novákem znovu a znovu vydával opačným směrem – dolů, pod povrch ostrova. Během tří jeskyňářských expedic strávili čeští objevitelé na Sokotře téměř dva měsíce a čtenáře s sebou berou do míst, kam se běžně nechodí: do jejího skrytého, málo probádaného podzemí.

Sokotra je izolované souostroví v severozápadní části Indického oceánu, ležící asi 350 km jižně od Arabského poloostrova. Je součástí Jemenu. Hlavní ostrov Sokotra je přibližně 130 km dlouhý a až 35 km široký. Žije na něm zhruba 50–60 tisíc obyvatel, převážně v pobřežních městech, z toho asi polovina v hlavním městě Hadibo. Díky dlouhodobé izolaci se zde vyvinulo mnoho endemických druhů rostlin i živočichů, což Sokotře vyneslo přezdívku „Galapágy Indického oceánu“. V roce 2008 byla zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

PROLOG: Je podzim roku 2020. Ryji zahradu, v pozadí hraje rádio. Nějaký Petr Vahalík vypráví o ostrově Sokotra, o projektech, které tam má Mendelova univerzita v Brně, o výzkumu boswelií, katalogizaci dračinců, mapování ostrova, výzkumu kozích parazitů. Když začne mluvit o jeskyních, zpozorním. Je jich tam prý mnoho, jsou velké, prostě jeskyňářský ráj. Hm, tak Sokotra říkáš?
Na internetu jsem o jeskyních moc informací nenašel. V letech 2004 až 2014 tam uspořádali belgičtí jeskyňáři devět expedic, našli 68 jeskyní, několik přes kilometr dlouhých. Jeskyně Giniba, třináct kilometrů dlouhá, je nejdelší jeskyní na Blízkém východě. Po Belgičanech už tam nebyl nikdo.
Vzpomenu si na kamarádku jeskyňářku Markétu, která se kdysi o sokotranských jeskyních také zmiňovala. Voláme profesorovi Petru Maděrovi, vedoucímu sokotranských projektů. V rychlosti mu představujeme nás i náš plán navázat na práci belgických jeskyňářů. K našemu překvapení Petr souhlasí. Cestu na jaře 2021 ještě zhatí covid, na podzim se připojujeme k jeho týmu...

MICHAL  HEJNA – Jeskyňařit začal v minulém tisíciletí a od té doby se jeho životopis plní zahraničními expedicemi, zmapovanými jeskyněmi a funkcemi. Zlí jazykové tvrdí, že v poslední době o jeskyních spíš píše, než je opravdu navštěvuje. Toto je sice jeho desátá kniha, ale je zároveň pravděpodobně první, kterou dokáže dočíst i „normální člověk“.

MARKÉTA JAKOVENKO – Nejčastěji se vyskytuje v jeskyních Českého krasu, ale čas od času je možné potkat ji všude možně po světě. Tam se vyznačuje tím, že se dokáže v rekordně krátkém čase naučit místní jazyk a s každým se skamarádit. Jejím poznávacím znamením jsou univerzální červené šaty, vhodné k prolézání jeskyní i k banketu u guvernéra.

MARTIN NOVÁK – Jeho hlavním revírem je okolí Olomouce. Na expedicích se vyznačuje tím, že nejen jeskyňaří, ale dokáže ošetřit každé zranění, pozná všechny kytky, naloví ryby, připraví je k večeři a při tom užaslým posluchačům rozebere a rozporuje učení sv. Augustina a Jana Zlatoústého. Skutečně renesanční člověk. 

„Jsme na úzké rampě, nad námi skalní stěna, pod námi skalní stěna. Stejnou cestou se nám vracet nechce, zkoušíme pokračovat po rampě a slézt někde dál. A tak pomalu a opatrně jdeme. Čtvrt hodiny, půl hodiny, tři čtvrtě hodiny. Sakra, neměla by ta cesta pomalu začít klesat? Pozvolným stoupáním se dolů ještě nikdo nedostal... Poslední zbytky nadšení mě opouštějí. Blbá Sokotra, blbá Sokotra, blbá Sokotra. Vedro jako kráva, teče ze mě, všechno propocený, utahaný jsem jako kotě. Blbá Sokotra, blbá Sokotra. Samonasírací mechanismus funguje a chybí mi už jenom to, aby se neustále se zužující cestička ztratila kdesi na kraji útesu a my se museli celou cestu zase vracet. Pak by to mohla být debilní Sokotra, debilní Sokotra, debilní Sokotra. Až se mě jednou zeptáte, jaké to tady bylo, a já vám budu vyprávět, že skvělé, vrazte mi jednu mezi oči...“