Krápníky mého života

Strávil jsem ve společnosti neživé hmoty – krápníků v různých formách – velký kus života. Obdivoval jsem jejich křehkou krásu v jeskyních a propastech Bulharska, Rumunska, Maďarska, Slovenska, Polska, Rakouska, Slovinska či Itálie. Kolikrát se mi při práci – kopání, mapování a dokumentaci – povedlo sednout si, zhasnout světlo a vnímat zvuky dopadajících kapek vody.
Na začátku života každého krápníku či člověka je životadárná kapka. Lidská populace vyrostla pod ochranou jeskynních úkrytů. Ve spojení dojmů z krápníkové výzdoby a kouzelné hry stínů v podzemí vyrůstaly první náboženské představy lidí: Mohamed v jeskyni Hírá, Ježíš či Mithra, narozený v jeskyni… 
Mayské představy o podsvětí Xibalba či drobné jeskyně na Velikonočním ostrově – to všechno jsou svědkové sepětí lidské kultury s podzemním světem. Na Moravě Býčí skála, v Českém krasu naše Martina –  za každou zodpovězenou hádankou z tohoto světa se objevují další hádanky. Z křehké krásy krápníků se stávají svědkové prošlých věků – doby sucha, výbuchů sopek, střídání suchých a vlhkých období... 
Podzemní svět mi byl oporou v nesnadných úsecích života. Možnost vyzuřit se s krumpáčem či polní lopatkou znamenala pomoc psychice, která dostávala zabrat. Kurzy kanystrterapie – naplnit oříznutý kanystr hlínou, vytáhnout na slunko, vysypat a znova a znova – jaký to balzám pro duši!
Rád bych, aby se moje nesnadno vznikající kniha stala svědectvím doby, kterou jsem prožil. Mnohé z toho je neopakovatelné (doufám). Tak jako krápníky jsou svědectvím přírodních dějů, tak by i tahle knížka měla být malým střípkem v obraze doby, kterou jsme prožili.
Ladislav Pecka, autor

Úvodní slovo Václava Cílka:
V dubnu roku 2023 mě Láďa Pecka, mezi jeskyňáři zvaný Smrťák, požádal, zda bych nenapsal pár slov k jeho pamětem. Udělal jsem to rád, protože jsem si vědomý toho, co vypozoroval Jiří Padevět, který v nakladatelství Academia vydává pozoruhodnou edici „Paměti“, že vzpomínky píší lékaři, právníci a umělci, ale málokdy zemědělci a technici. U pamětí se přitom počítá s tím, že nebudou vědecky přesné. Údaje v nich sice někdy tak úplně nesedí, ale životní zkušenost a nálada doby se v nich zrcadlí jako v málokterém médiu. Je to docela dobře vidět na vzpomínkách z vojny, což byl žánr donekonečna opakovaných hospodských historek. Před rokem 1990 dokázali chlapi strávit celý večer vyprávěním svých vojenských příběhů. Myslím, že je to zvyk pocházející nejméně z napoleonských válek, ne-li už od Jana Žižky.
S Láďou Peckou jsme zhruba stejně staří a v době, kdy on studoval průmyslovku v Hořovicích, já ji studoval v Příbrami. Tamější hornická průmka představovala jeden ze základních zdrojů kádrů českého jeskyňářství. Studoval na ní třeba Standa Tůma či Saša Komaško, nemluvě o mnoha lidech, kteří se kolem jeskyní pár let objevovali a pak se věnovali třeba archeologii jako Vláďa Daněček. Počátkem 70. let byli jeskyňáři organizováni ve svazu ochránců přírody – TIS – a teprve později došlo k dlouho očekávanému založení České speleologické společnosti. V českém prostředí v ní bylo aktivních asi 12 skupin, a to zejména týmy ze Zlatého koně a ze Srbska. Dodnes si vzpomínám na obrovskou oslavu objevu jeskyně Martina, kolem které se postupně vytvářel samostatný jeskyňářský kolektiv na Tetíně. Pod vedením Františka Skřivánka se zástupci skupin scházeli na neuvěřitelném místě – v bohatě zdobeném hlavním sále Valdštejnského paláce. František od něj měl klíče, protože tehdejší SÚPPOP – Státní ústav památkové péče a ochrany přírody – sídlil v jednom z protějších paláců.
Předtím byl Tetín spíš na okraji zájmu, protože jsme znali jen dvě delší jeskyně – Tetínskou chodbu a Sedmisálovku. Pečlivý a pracovitý Bidlo (Josef Plot) nejprve provedl dokumentaci jeskynních vchodů a původně krátkých dutin a napočítal přitom možná až 50 jeskyní. Číslo si už nepamatuji, ale bylo zřejmé, že Tetín se stal významnou krasovou oblastí. Ono když si vezmete ponory a propady nad Tetínem a ty, jež ústí v tetínské vyvěračce nebo přímo v korytě Berounky, tak si uvědomíte, že někde pod Tetínem musí existovat poměrně velký jeskynní systém. Je však možné, ba pravděpodobné, že bude z větší části zaplněný štěrkem a jíly, ale nejspíš bude pokračovat zatopenými prostorami hluboko pod dno Berounky.
Z mého původního zájmu o jeskyně se později začal vyvíjet historický, skoro bych řekl mytický zájem o staré dějiny Tetína a o jeho roli při založení Českého království. Málo platné, je to společně s Vyšehradem, Starou Boleslaví, Mělníkem, Kouřimí a Budčí jedno ze základních míst české národní identity. Je to poutní místo, řekl bych evropského významu, které, jak si myslím, teprve jednou po letech, až skončí rusko-ukrajinská válka a její dozvuky, dozraje. Je to tím, že ruský zakladatelský mýtus o kněžně Olze (zemřela asi 969) a jejím vnukovi Vladimírovi se nápadně podobá o něco staršímu příběhu sv. Ludmily a sv. Václava. Počátky Kyjevské Rusi se tak trochu tajemně prolínají i s Tetínem a později Novgorodem a Moskvou. Zdá se však, že historie „svatého Tetína“ sahá díky Turským maštalím a dalším jeskyním hluboko do pravěku.
S Láďou Peckou jsme se občas potkávali snad celá desetiletí, zpočátku na jeskynních akcích a později, kdy se stal výmluvným průvodcem po tetínských památkách, i na bývalém hradišti a v jeho svatyních. Opatrně jsme odebrali sotva milimetrový kousek z kamene sv. Ludmily, abychom zjistili, že se jedná o křemenný pískovec až křemenec, ve kterém zvýšený obsah titanu ve tmelu mezi krystaly svědčí o původu v teplém klimatu. Následovaly pak práce na knize o Tetínu svaté Ludmily jako pokračování dřívější sešitové publikace o přírodních a kulturních hodnotách Tetína. Obálku nám nakreslil Kája Saudek, blahé paměti. Vzpomínám na něj jako na skromného, milého člověka, kterému bylo nejlépe v malé přízemní, téměř sklepní místnosti s nábytkem natřeným našedo, kde mohl nerušeně kreslit.
Jsem rád, že Tetín bude mít další knížku o svých malých a lidských dějinách, že Láďa zachytil vzpomínky ze strojírenských provozů a železáren, protože žádné další takové už neexistují.